"Kdo šel jako poslední?" zeptal se učitel Fujiwara.
"Shikon!" vykřikla jemným hláskem Nikara.
"Dobrá, jak chceš Shikone! podíval se směrem k němu.
"A co má být?" zdělal si z obličeje vlasy.
"Tak ty se ještě ptáš? Zavřel si Karu a Kao v chodbách."
"Tož, vždycky říkáte ať poslední zavírá."
"Ale tentokrát jsem neřekl ať zavřeš!"
"Sorry."
"Teď nemluvíme cizím jazykem. A mě se neomlouvej. Omluv se jím!"
Shikon otevřel dveře a rázem vyprskl smíchy. Kao stála jako socha, měla ruce jako kdyby chtěla do něčeho bušit. Kara zase otevřenou pusu do kořán. Jak to všichni přes sebe viděli, vyprskli úplně.
"Tohle není směšný!" utišoval je učitel.
"Tohle že není směšný tak se podivte!" zařval jeden kluk vedle Shikona.
Otočil se. Vypleštil na Kao a Karu oči! V tom se začal taky smát.
Odpoledne. Po škole.
"Hele holky, já jsem úplně zapomněla, že jedeme dneska k babičce. Takže ta naše schůzka nebude. A ten sen je stejnak o ničem." mávla nad tím rukou Kara.
"Umm. To neva." řekla Tasuku.
"A kdy přijedete od babičky?" zeptala se Kao
"Já nevím, asi zítra. Budem tam spat." položila hlavu do temnoty. "Že by byl Shikon aurista?" zeptala se sama sobě.
"Héj, Karo! Seš tady?" Zeptala se Naomi. Protože Kara byla němá a nevnímala.
"Umm" zbudila se s temnoty. "Co chceš?!"
"Eh?!" odskočila od ní. "N-N-ic."
Začalo ticho. Došly ke křižovatce, kde se vždycky odpojují. Dneska nepropadlo ani jediný slůvko a ani ahoj. Bylo to divný. Každá ponořená sama do sebe. Kara teď šla jen s Naomi.
Naomi chtěla něco říct, ale spolkla to.
"Chceš mi něco říct?" zeptala se potichu Kara.
Naomi se na ní pomalu podívala. "N-ne co bych měla říkat?" vrátily se obě opět do temnoty. Bydlely hnedka vedle sebe. Takže se rozdělily, Naomi zahla jako první. Naráz vyšlapaly šest schodů a vytáhly z batohu klíče. Odemkly a vešly dovnitř. Naposled šel jen slyšet zabouchnutí dveří.
"Počkej, nehrň se tak. Půjdeš do obchodu koupit máslo." zavolala na ní Kařina mamka.
"Umm…" zhnuseným pohledem šla po schodech nahoru. Po chvilce šchramošení sešla dolů. "Dáš mi peníze?" zeptala se.
"J-jo a-a…." vzdychla.
"Dobře, rozumím." začala se smát.
"Konečně se nám tu někdo zasmál." podívala se na ni mamka jako šťastný člověk. Prostě se to nedá popsat. "Tak běž, tady máš třicet korun a něco si ještě kup."
"Dík." A vyšla z domu. Jak tak šla a byla celá radostná, někdo na ní ze zadu zavolal. "Héj! Cágec."
"Eh?" zastavila se.
"Tož, jak je ne?!" zeptal se.
"Umm-" Otočila se….byl to v plné kráse Shikon! Naštvaně se otočila zpátky a šla rychlejším krokem kam měla namířeno.
"Počkej!"
"A na co! S tebou nemám řeč." pospíchala.
"Na co asi. Na mě!" doběhl ji.
"rrrrr…." naštvaně odvrátila hlavu. "Říkala jsem že s tebou nemám řeč!"
"Ale já jo, protože-"
"Co!"
"To bys nepochopila."
"A co když jo!"
"Nepochopila bys to."
"Rrrrr!"
"No tak jo! Když nedáš pokoj-"
"Hmm.Hm.Hm.." šťastně se pousmála.
"Ale je v tom háček."
"Jakej?"
"Je to trošku složitý….zdál se ti kolikátý sen, ale bacha ten kdy ses probudila s něčím opravdovým."
"Například tohle?" A vyhrnula si tričko, kde měla pět malých modřinek. "A to není všechno, ještě jsem vstala a byla jsem celá od bláta."
"Takže se ti zatím zdáli dva sny." zapřemýšlel se.
"A co je na tom?!"
"Abych ti to mohl říct, musí se ti zdát šestý sen abys byla připravená na sedmý."
"Co?" podívala se ne něho nechápavě.
Danca | 
mas to moc peknýýýýýýýýýýýýýýýýýýýý